Tentokrát jsme vyrazili do Prahy neb jsme byli pozvaní na narozeniny pana Šedivého, rozšafného pána, kterého známe z hraní na Suché. Naše grupa byla v plné síle - J+F+K, David Maxa a Jenda Veverka.
Měli jsme obavu z parkování, protože Černá labuť je přímo v centru a kdo byl někdy v Praze, tak chápe, že je to úkol nadlidský, víceméně nemožný. Leč, přijeli jsme před nenápadná posuvná vrata, chvíli okouněli a stal se zázrak, dveře se bez keců pomalu otevřely a naše kolona dvou aut se proměnila ve speleologickou výpravu. Sporé osvětlení, stísněné prostory - dokonce v zatáčkách byly stěny obloženy koberci, ale stopy marně se vytáčejících aut byly přesto znát. Dojeli jsme až do třetího podzemního patra a zaparkovali. V dálce byl slyšet nepřirozený smích ukončený tupou ranou a někde někdo jakoby zkoušel nastartovat motorovou pilu a dozajista měl hokejovou masku....beru zpět, bylo to super parkování, jen v jednu chvíli, když zhaslo světlo, tak to nebyl příjemný pocit.
Koumání, kterak se roztáhnout přes půl sálu, aniž by to bylo moc znát
Květa vypráví napínavý nepravděpodobný příběh a David s Jendou jí to ochotně hltají
Vyjeli jsme do osmého patra, rozestavěli cajky, potěšili se nádhernou vyhlídkou na Vítkov, Žižkov a bůhví na co ještě a vyrazili do víru velkoměsta, protože do začátku hraní byly ještě dvě hodiny. Sešli jsme se na kus řeči v jedné bezlepkové kavárně s Petrou Kohoutovou ze Sester Havelkových a měli jsme ze setkání nelíčenou radost. Slíbili jsme si, že zase dáme něco hudebního dohromady a pospíchali hrát.
Sešla se výtečná společnost krásných žen, úspěšných mužů, možná i pár těch, kteří na svůj den ještě čekají, ale dohromady to byla halda příjemných lidí, pro které byla radost hrát. Škoda, že se mi nepovedlo najít nějakou spřízněnou duši, která by nás vyfotila, takže se musíte smířit s mým tvrzením, že nám to velmi slušelo.
Ano, dokonce i exministr přišel na kus drbu, zpívat bohužel odmítl...
Hráli jsme zhruba do půl jedné, zabalili a vyrazili směrem na západ. Řídil jsem já a byl jsem vděčný Frantovi i Květě, že po několika marných pokusech usnout, se se mnou celou cestu bavili a vzhůru mne tím udržovali. Ani nevím, jestli se jim nechtělo spát nebo jim hrůza z mé jízdy nedovolila spát. Byla mlha jak v blbém hororu z Bolywoodu a jelo se pod psa a takřka zpaměti. Občas jsem byl vděčný džípíesce, že mi ukázala kudy se ta zpropadená silnice kroutí. Takže vlastně vím, proč nespali :-)
Náš Anděl strážný odvedl skvělou práci, dojeli jsme v pořádku. V pět ráno jsem spokojeně usínal s pocitem, že to bylo fajn..............